Sinaj

Jasnost.
Měsíc i slunce vycházejí nad obzor a ty konečně vidíš.
Meč rozežene kupící se mraky -
již nehrozí ani déšť, ani bouřka.
Klid a mír.
Sedíš vysoko nad světem a pozoruješ,
jak se zvolna vynořuje z temnot.
Vzduchem se nese zpěv, výkřiky nadšení a modlitby.
A jako Mojžíš zde padl na tvář před majestátem Božím
i tvá duše se plní úžasem nad tím zázrakem.
Ale je čas vrátit se zpět mezi lidi -
slunce má v těchto místech neuvěřitelnou moc.
Všem poutníkům stoupajícím vzhůru
vysává sílu
a všem na cestě dolů
podráží nohy.
Zatočí se ti hlava,
jeden jediný špatný krok
a padáš.
Bolest a poztrácený poklad.
Teď pověz - proč jsi šplhala na vrcholek?
Kolena se ti podlamovala únavou,
krok za krokem,
schod za schodem.
Tma a vyčerpání.
Ach, s jakou radostí jsi přijala nabízenou ruku
a paprsek světla.
Ale proč všechna ta námaha?
Pověz.
Když vše, pro co jsi přišla,
ti vyklouzlo z rukou?
Jeden neopatrný krůček.

(Photo: tulika)