Sfinga

Jako předzvěst zázraku ses mi zjevil v životě.
Jako oslepující záblesk diamantu,
jako růže, jejíž vůně tě omámí a jejíž trny tě hluboce zraní,
jako tajemná, hrozivá Sfinga,
mezi jejímiž tlapami vede ta jediná cesta ke světlu.
Nespi již, prosil jsi mě.
Vstaň, vyprosť mě zpod nánosu písku a já tě na oplátku vyvedu na světlo Boží.

Jen skrze mě, mé utrpení, mě tělo a mou krev smíšenou s krví tvou dosáhneš svého cíle.
Zde máš niť - provedu tě labyrintem tvého podsvětí.
Zde máš kalich - naplň jej svou bolestí a až do dna vypij.
Neboť kdo se jednou zadíval do očí Sfingy a pil z vod Nilu,
pro toho již není cesty zpátky.
Tak proč dál ty pochybnosti?
Proč dál bojácně přešlapuješ na místě?
Skoč a přeplav na západní břeh -
břeh, o kterém nic nevíš a který tu přece odpradávna je.
Překroč s důvěrou Práh smrti - tu jedinou Bránu vzkříšení.
Já ti budu pomocnou rukou, Ariadninou nití i světlem lásky,
ale ty sama musíš vyhledávat stíny i jejich příčinu
a jen ty sama ji můžeš odstranit.
Hledej klíč ke své duši a odemkneš i mou.

Již teď však vidím zmatek v tvých očích,
hrůzu a slzy.
Je má ruka snad příliš naléhavá a příliš bolestivá?
Jako by oceán tvého srdce rozbouřila smršť přání a emocí.
Zmítáš se v nich jako ubohý trosečník, který touží po pevné zemi.
Přimkni se těsněji k mému tělu a přestaň naříkat -
to já ti jsem pevnou zemí.
Jen klidně lež a zapomeň na okolní svět.
Neodcházej pryč a nešlap po mě - tolik bolesti neunesu.
Nezahynu sice, ale má tráva zežloutne,
mé květy povadnou
a ptactvo odletí do štastnější země.
Važ si darů mého těla a pamatuj -
jen skrze ně dosáhneš cíle své cesty.

     Neber více, než mohu nabídnout,
     jinak zeslábnu, ta nejmenší vlna mě rozmetá na kousky
     a tebe pohřbí v oběti mých větví.
     Nedomnívej se, že jsi důležitější a lepší než já,
     jinak tě setřesu do ledových vod a donutím tě tvá slova dokázat.
     Nemysli na to, jak chutná ovoce jiného těla,
     jinak i já zatoužím po vděčnějším česáči.
    Věnuj se mi, překvapuj mě novinkami,
     jinak zestárnu, mé plody zkysnou a ty zemřeš hlady.
     Nezáviď druhým a nechtěj ani, abych se jim podobal,
     jinak tě pošlu za nimi a jejich plody,
     abych mohl zůstat sám sebou.
     A netrhej v hněvu mou trávu a nehaň mé ovoce,
     nebo zůstanu raději sám
     a tebe svrhnu do jícnu té nejžhavější sopky.

Važ si darů mého těla a pamatuj -
jen skrze ně objevíš ten klíč, který odemyká brány všech srdcí na světě.
Miluj dary mého těla a pamatuj -
jen láska ti dá křídla.
Teprve potom pochopíš, že mé tělo je celý tvůj svět
a že celý tvůj svět je jen a jen mé tělo.
Teprve z té výšky uvidíš, že vše je jinak, než se zdálo
a že nemáš čeho se bát a co nenávidět -
jedině snad zaslepenost druhých.
A teprve z té výšky zahlédneš, kde se skrývá ten klíč, po kterém toužíš.
A pak bude tvůj kalich naplněn až po okraj
a nezbyde než jej vypít...
a prohlédnout.
A v té extázi ze světla, štěstí a lásky tě budu držet v náručí.

(foto tripzone.cz)